DAY 14 – AQUABA, WADÍ RUM

Pátek, ovšem nikoliv třináctého, ale v období Ramadánu – asi ta nejhorší možnost pro cestování v muslimských zemích. Taková neděle, ale v jiném podání. Obchody jsou zavřené, doprava je omezená nebo nejezdí vůbec, prostě den klidu. Máme namířeno do vesnice Rum a proslulého Wadí Rum, které sice není od Aquaby nijak zvlášť daleko (odhad 50km), ale i tak se dají čekat problémy, páč na hlavní trase vesnice rozhodně neleží. V LP nás dokonce straší jenom jedním busem za den, takže spíše počítáme se stopem, teda spíše jeho placenou variantou.
Kupodivu vše je trochu jinak. Na autobusáku čeká minibus, v kterém čeká pár místních, takže nasedáme a za 2,5 JOD můžeme vyrazit. Cena se nám nějak extra vysoká nezdá, patrně i ostatní mají stejný pocit jako já, že Rum je mimo trasu, a proto platíme více. Přece jenom brouček pochybností ve mně trochu hlodá, snažím se proto zahlédnout, kolik platí místní (nakonec vystupují kousek před námi) a na skoro sto procent mám dojem, že platili kolem 1 JOD. Že nebude vše tak, jak má být, se potvrzuje o pár desítek minut později. Místo do návštěvnického centra, nás agilní řidič veze přímo do vesnice Rum a (dle očekávání) přímo před barák spřáteleného průvodce. Turistická klasika, vhodíme nebohého turistu přímo do jámy lvové a pořádně ho oškubeme. Lev v jámě lvové se jmenuje Mohammed a vyznačuje se tím, že vše ví, vše zná, všude o něm psali, všude ho vychvalovali a je prostě absolutně the best. A hlavně v tom umí sakra dobře chodit, ví, co dělá a jak na to. Vypálí to na nás, mele páté přes deváté, jak je vše dražší, že to, co je v průvodci, už dávno neplatí, že je prostě nová doba, že on je nejlepší, má nejlepší trasu apod. Hlavně při úvodním chvástání, které daleko přesahuje rozměry, které by člověk na Východě čekal, jsem nejen já silně zbystřil a čekal, co na nás vybalí. Inu, nebylo toho málo. Mohamed sice postupně ubral v kadenci slov, ale i tak čmárá do mapy, vysvětluje, popisuje a my čumíme v půlkruhu jako telata a čekáme na porážku. Ta přichází co nevidět: cena 35 JOD/osoba za půldenní “the best“ výlet jeepem do pouště, “the best“ večeři a ubytování v “the best“ campu v poušti a “the best“ snídani. Návrat? Mohamed má docela drzost: buď velbloud za cenu, po které by se snad ani nějaké té ráně divit nemohl: 20 JOD, nebo (opět na ránu) 20 JOD za jeep pro všechny. Sec mazec, proti kterému se zdají být i Marokánci docela fine kámoši.  Jsme ochotní jít na 25 JOD/osoba včetně návratu, načež Mohamed spustí nářek, že tohle je nejlepší trasa, a že za nás musí platit poplatky tam a onde, a že jídlo se musí nakoupit, a že je vše složitý. Láry a fáry, jsou naučené kecy, které zabírají. Fousáč nabízí 30 JOD/osoba včetně cesty zpět. Je naprosto zřetelně vidět, že předchozí pokus čas od času vyjde, dokážu si představit některé západní spoluobčany, kteří se ještě nad tak skvělou nabídkou zaradují.
Po další válečné poradě je stav následující: většině je to jedno, Pepino by dal jenom 25 a my dva vyjednávači, já a Brouk, zase nevíme, co si vše můžeme dovolit, takže tak nějak lavírujeme s cenou, až je to na těch 30 JOD/osoba. Že nás obral je nad Slunce i Alláha jasné, o tom žádná. Nutno doufat, že ne moc a že nevypadáme jako úplní idioti, tím spíše, že to snad bude stát za ty peníze.
Jede se otevřeným jeepem, ovšem slovo jeep je v tomto případě asi urážkou všech skutečných jeepů. Naše vozítko je totiž prastarý GMC, brutálně rozhrkaný, asi tak z 60. let. Důležité je, že jede a snad nás i nazpět dopraví.
První zastávky na naší drahé “tour“ jsou vlastně zbytečné a jen využívají neznalosti terénu. Jsou ve vesnici a mohli bychom si je prohlídnout úplně sami, takhle jsou součástí tour a nás zdržují od skutečných zážitků v poušti. Řeč je o nabatejském chrámu a „proslulém“ Lawrencově pramenu, který nestojí opravdu za nic,  přesně jak se píše např. v LP, a spíše vypadá, že sem snad tu vodu přivádějí hadicí z vesnice. Hodina je na to zbytečně moc, do půlhodinky není co dělat a jen se nudíme ve stínu. Je to chytře vymyšleno, tyhle první skoro dvě hodiny průvodce nic nestojí, ale jsou samozřejmě započítány a náležitě finančně ohodnoceny.
Konečně poušť, skály a skalní útvary, kam oko dohlédne neskutečné scenérie. Zastavujeme na mnoha zajímavých místech, všude se dá krásně šplhat a obdivovat ráz krajiny, který je někde mezi Měsícem a Marsem. Kromě Mohamedova syna s námi jede i Američan Dylan, který je  u Mohameda jako dobrovolný průvodce a je nám tak schopen i něco zajímavého k tomu všemu říct. Skotačit  a fotit by se dalo dlouho, bohužel času moc nemáme, vzdálenosti a čas jízdy jsou přece jenom v obtížném pouštím terénu větší. Naprostý highlight celého putování je červená poušť: červený píseček, krásné scenérie, které dostávají silně magický až elektrizující rozměr s blížícím se západem Slunce. To už se blížíme do místa našeho pouštního bivakování, Mohamedova “the best“ beduínského campu. Cestování je pro dnešek konec a nelze než doufat, že nám opravdu Mohamed ukázal to nejzajímavější, i když osobně mu ani ten nos mezi očima nevěřím. Peníze jsou pěkná věc, ale některé věci jsou prostě priceless. Není řeč o kartách Mastercard, ale o západu Slunce nad údolím Rum. Nádhera! Krásná až magická podívaná, světlo a stín, tisíce odstínů barev. Prostě klasický “duševní orgasmus“, kterému ale přesto něco chybí. Samota, klid, ticho, duševní a emocionální souznění. I přesto myslím, že jisté uvědomění si vlastního já zde funguje. I proto se cestuje.
Tím rušícím elementem je asi celý beduínský tábor, který by si zasloužil ne jeden, ale tak deset párů pořádně tučných ironických uvozovek. Je jedno, zda mám na mysli zděnou budou se sprchami a toaletami, hučící agregát nebo neustále s mobilem operující beduínské průvodce. Chyběla tu atmosféra, až moc bylo vidět, že jsme jenom pobíhající peníze a nutnost, která zde je. Náznak vstřícnosti a pohostinnosti byl na míle vzdálen. Škoda, na Maroko můžu mít také plno negativních názorů, ale v tomhle moje saharské pouštní dobrodružství bylo úplně o něčem jiném.
Celý camp se tedy skládal ze dvou stanů s poduškami a matracemi na spaní, vedle kruhový stan s kamny pro chladnější období, ve kterém se jedlo. Kousek opodál plechová bouda s plynovou bombou na vaření a již zmíněné sprchy a záchody. Naftový agregát snad znova ani zmiňovat nebudu. Na druhou stranu, přeslazený čajík s mátou výborný a jídlo (i když jsme čekali snad 4 hodiny) bylo taktéž výborné. Zase večerní program nula, těšil jsem se na aspoň  nějakou hudbu, bubínky a tak. Škoda, patrně bych se dočkal tak leda empétrojek z mobilu. Prostě camp jednoznačné zklamání. Aspoň, že jsme tu nebyli samotní cizinci a dalo se pokecat s kolegy travellery, pár z Izraele, zcestovalý Špatněl a trojka z Německa.
Hvězdy sice nejsou, ale přesto spíme venku, k ránu je docela chladno a ranní rosa, ale i tak….

DENNÍ VÝDAJE: 2,5 JOD Aquaba – Wadí Rum, 30 JOD Wadi Rum Tour, 1 JOD Voda+sušenky