DAY 4 – HAMA, ALEPPO

Hamu jsme oproti původním předpokladům tak moc neprozkoumali, zato okolí máme slušně projeté, tudíž nás už nic nedrží a pěkně hned z rána míříme na Aleppo. Autobusák není dle mapy v LP nijak daleko, ale tentokrát jsme opět lenošní a bereme si taxi. Svádí hlavně cena, která je 35 SYP za oba, za tuto cenu by člověk v Česku do taxíku ani nenasedl.
Bus jede během pěti minut, za opět krásnou cenu 65 SYP, zvláště když se vezme v úvahu cestovní komfort nových autobusů čínské výroby. Sice by se nabízela ironie, ale opravdu tomu tak není. Autobusy jsou naprosto srovnatelné s těmi u např. Studentagency. Vůbec Čína se v regionu rozmáhá docela zásadním způsobem – silnice brázdí stovky čínských aut a dodávek Made in China, motorky snad ani z jiné země nejsou a ani počty autobusů nejsou nezanedbatelné. Vkrádá s otázka, proč tato auta nebo autobusy nejezdí i v Evropě a zda cena není na úkor bezpečnosti, ale zde to funguje a rozhodně to do autobusové dopravy přináší velmi nečekaný komfort. Inspirován Marokem jsem měl představu prastarých vehiklů starých desítky let a ono je to trochu jinak.
Za necelé dvě hodinky přijíždíme do Aleppa, výstup klasicky na periférii, přímo do náruče místních taxikářů. Těm jsme tentokráte odolali, jednak z důvodu, že jsme díky několika orientačním bodům věděli, kam jít hledat hotel a také proto, že když jsme v novém městě, neznáme, kde co je a jsme tak mnohem snazší cíl k oškubání.
Od železnice přes autobusák to není k našemu vyhlídnutému hotelu pro batůžkáře – Zahert al-Rabie - nijak daleko, asi dvacet minut. Ani ne tak z důvodů finančních, jako spíše, že to chceme zkusit, bereme ubytko v dormitory na terase. Cena je 150 SYP, oproti pokoji za 550 SYP. K dispozici je matračka, slušný výhled a sprchy se záchody o patro níže.
Voda, průvodce a může se vyrazit do ulic. Zprvu je naším cílem “nová čtvrť“ Al-Jeida, plná úzkých kamenných uliček, malých obchůdků a pravé atmosféry z otomanské éry. Jsou zde uličky nebo možná takové mini čtvrtě věnované např. jenom nábytku, textilu, zlatu nebo kovotepcům. Nahlížíme i do několika syrských a arménských kostelíků, které zde v poklidu existují vedle mešit a jen dokládají bohatou a dlouhou historii Aleppa. Při tomhle pobíhání a obdivování nezapomínáme ani na naše prázdné žaludky, ovšem jak už to bývá, nabídka není právě nejbohatší. Beru zavděk z hygienického hlediska zajisté značně podezřelým lahmacunem (malá masová pizza) a několika koláči. Petr, poté co mu odmítli prodat v jednom krámku pečivo s tím, že je Ramadán, odmítá jíst a drží hladovku. Zpátky k hotelu a do uliček starého Aleppa se vracíme přes obchodní bulvár ne nepodobný těm v západní Evropě. Módní butiky, drahé obchody s třeba, na muslimské a puritánské poměry, odvážným sexy prádlem.
I kdyby turista v Sýrii odmítal jíst cokoliv místního z obav před žaludečním problémy, v jednom je třeba udělat naprosto zásadní výjimku! Tímto důvodem jsou neskutečné ovocné džusíky! Vše čerstvé a připravené přímo před očima, je libo ovocný mix nebo snad jenom pomerančový, banánový nebo mangový džus? Úžasné, těžko se po prvních locích popisují pocity. Jaká odlišná chuť, po sterilních šťávách tam daleko na Západě. Zde je za 25 SYP třetinka nebo za 40 SYP půllitr prvotřídního moku, čerstvého a osvěžujícího zároveň. Po tomto chuťovém zážitku plni sil vyrážíme vstříc místní Umájovské mešitě, takové menší a dle mého názoru útulnější variantě kolegyně z Damašku. Nepůsobí to zde tak turisticky a megalomansky, také se zde nevybírá vstupné a ani tu není tolik lidí. Rozpálený mramor pálí do nenavyklých chodidel, fotím a užívám si atmosféru, která zde panuje.
Jak se stává zvykem, foťák budí pozornost a kromě jiných i asi osmiletého klučíka, který za mnou beze slova přišel “se vyfotit“. Rád mu dělám radost, klučina je nadšen a hned běží zážitek sdělit opodál sedícímu tatíkovi. Ten mu cosi šeptá, načež  klučina přibíhá až úplně blízko ke mně a políbí mě na čelo. Ihned odbíhá a já neschopen slova jenom tak zírám a snažím se neusmívat tak tupě, jak se asi usmívám.
Po Umájovské mešitě jdeme jenom na skok do vedlejší Madrassa Halawiyya, což je bývalá teologická kolej. Ta už není zdaleka tak udržovaná jako vedlejší mešita, o to více je zde ale vidět skutečné stáří.
Jak jsme navnaděni po předcházející džusíkové bombě, tak Petr kupuje rovnou litr šťávy z granátových jablek. Oba se docela těšíme na vyzkoušení nové a neznáme chuti, která nám záhy trochu ztrpkne. Totiž něco tak neuvěřitelně kyselého jsem v životě snad ještě nepil. Blíží se to citrónové šťávě a skoro mě z té “báječné“ chuti vyhrknou slzy.
Holt, ne vše nové je automaticky sladké a dobré…
Noříme se dále a dále do hloubky uzounkých uliček aleppského súku, obdivujeme malinkaté krámky s rozličným tovarem a vůbec celkovou atmosféru, která zde panuje. Je to nádhera, kam se hrabe turistický Grand Bazaar v Istanbulu. Prolézáme nazdařbůh (nebo snad nazdařAlláh?) až k dominantě celého města, obrovské citadele, kde je však v úterý bohužel zavřeno. Petr to balí a jde odpočívat na hotel, já to zatím nevzdávám a ještě se chvíli toulám súkem, než mě únava také zmáhá. Po krátké pauze na hotelu mám namířeno na opačnou stranu, než kde jsme doposud byli, a to k místnímu vlakovému nádraží. Je to hlavně s ohledem na eventuální zítřejší trip do Lattakie, spojený s koupačkou v moři. Motivy pro tuhle zajížďku jsou dva: jednak se chci vykoupat v Středozemním moři a také se chci projet syrskými vlaky. Návštěva nádraží se ukázala být  více než potřebná, páč údaje uvedené na netu zrovna moc těm skutečným neodpovídají. Jízdné i časy jsou jiné, obecně lze říct, že vlaky jezdí ráno a  potom zase až večer. Cestou zpátky jdu přes docela příjemný a pěkný veřejný park a konečně také nacházím slavný hotel Baron (údajně zde pobývala Agatha Christie), který vypadá docela obyčejně a nezajímavě.
Večer se už nese v klidném rytmu, na večeři šíš (=mleté maso na jehle) v nedaleké restauraci (+ salát a chleba za 120 SYP) poté mrknout na rozsvícenou citadelu a zalehnout na matrace. Petrovi se daří rozbít si sklíčka od brýlí, a jelikož je tím pádem prakticky slepý, řeší se co dál, zda to nějak vydrží s čočkami nebo zkusí syrské očaře.
Po dlouhém váhání a přemítání je představa následujícího dne asi taková: Já mám namířeno směr Lattakie, to znamená vlak v šest a následně na místě návštěva Saladinova hradu (Qualat Sal’adin) a vykopávek v Ugaritu (Ras chamra). To vše zakončené koupačkou ve Středozemním moři. Petr (pokud něco uvidí) to v Aleppu balí a jede směrem východním do Raqqy, mrknout na Rusafu a vykoupat se v Assádově přehradě.

DENNÍ VÝDAJE: 65 SYP bus Hama-Aleppo, 17,5 taxi Hama, 150 SYP ubytko, 120 večeře, 25 SYP džusík, 15 SYP limonáda v plechovce