DAY 9 – PALMYRA, DAMAŠEK, AMMÁN

Dneska máme v plánu si pěkně přivstat a přivítat nový den na palmyrské kolonádě. Budík mám nastaven na šestou, kdy odhaduji, že by mohlo svítat. Sice svítá, ale je opar, takže smůla, opět zaleháváme a ven jdeme až kolem sedmé.
Opar přetrvává, takže trochu zklamání, ale pořád na focení lepší než brutální polední žár, kdy se Slunce odráží od kamenů a výsledkem je mnohdy přepálená fotka. Ještě registrujeme jednu změnu oproti včerejšku: vydatně fouká a to není na planině, jakou je Palmyra, zrovna příjemné. Pobíháme na místě ještě asi hodinku, tak akorát na čas, abychom se vrátili do hotelu pro věci, zaplatili a taxíkem na autobusák u Sahara Café.
Taxíky  v Palmyře jsou skutečnou raritou. Jezdí zde povětšinou pekelně staré mercedesy, odhadem nějaká padesátá a šedesátá léta, ale kupodivu ještě v docela slušném stavu. Jízdné k Sahara Café je 50 SYP, na hrad je to údajně 100 SYP za auto. Smlouvání je asi v omezené míře možné, ale spíš u taxi platí heslo:“Nezaplatíš, nechceš, nejedeš“.
Jedeme opět s tou samou společností (Al Riyad) a jejich VIP busem za 125 SYP. Pohodlné to zde je, ovšem klimatizace v dnešním buse je tak na úrovni české Karosy, takže se docela slušně vaříme (nějak jsme zpohodlněli). Za dvě upocené hodinky přijíždíme do Damašku na nádraží Harasta (úplně jist si tím nejsem, přijeli jsme odjinud). Po lítém boji s taxikáři, kdy nabídka střídá nabídku a skoro se o nás poperou, jedeme nakonec za slušných 25 SYP na osobu na druhý konec Damašku na nádraří As-Samariya, které je náhradou za zrušené Baramke. Je to zde o poznání modernější než na Harasta, celé se dělí na tři části – v první čekají servisy do bezprostředního okolí Damašku, ve druhé jsou autobusy na jih a do Ammánu či Bejrútu a ve třetí čekají řidiči amerických korábů na cestující do Libanonu a Jordánska. Pro nás je nejzajímavější část číslo jedna (konečně jídlo!) a část druhá, odkud odjíždí naše autobusy. Zjistit, které společnosti a kdy jedou směr Ammán, není nic těžkého.  Jsou dvě a jedou vtipně v ten samý čas (7:00 a 15:00) a za stejnou cenu (350 SYP na osobu). Čas odjezdu není opravdu moc výhodný, máme více než dvě hodiny čekání, takže zvažujeme variantu, zda nejet do Bosry ve dvě a odtud se potom nějak dostat do Ammánu. Nakonec se rozhodujeme jet rovnou do Ammánu, varianta Bosra by totiž mohla krásně dopadnout tak, že zatvrdneme někde na syrsko-jordánském pomezí a do Ammánu se dnes vůbec nedostaneme. Celkově je zde přes den doprava výborná, pořád něco jede a prakticky se nečeká, o to horší je to k večeru, kdy frekvence aut, minibusů a autobusů výrazně klesá. Čekání v klimatizované hale je dosti  nuda, zpestřovaná snad jenom studentkami damašské univerzity, které jsou přece jenom lehkým nezahaleným osvěžením oproti zbytku země. Kluci tvrdili, že viděli jen dvě hezké Syřanky, ale myslím, že jich bylo více J. Údajně nejhezčí dívky jsou v Libanonu, aspoň to mně tvrdil jeden z hovorných studentů, který se mnou začal konverzaci na damašském nádraží. Tento fakt jen utvrdil některé z naši již šestičlenné společnosti v předsvědčení, že do Libanonu se prostě musí jet, nicméně kvůli nestálé politické situaci (zrovna bylo v Bejrútu několik atentátů, holt se blíží volby…) a nedostatku času, se to nikomu z nás do konce pobytu nepodaří.
Z dvou nabídek na odvoz do Ammánu vybíráme syrskou společnost a děláme dobře, páč místo rozhrkaného Neoplánu se vezeme opět ve VIP, ale tentokráte v mnohem lepším provedení a za stejné peníze jako u JETT.
Po dvaceti minutách, snad ještě v Damašku, máme první zastávku – domluvený kšeft, patrně ve smyslu “poslední obchod v Sýrii“ a za další hodinku jsme na hranicích. Časy jízdy do Ammánu dle LP se pohybovaly od tří do šesti hodin, vždy s poznámkou “záleží na době čekání na hranicích“.
Nejdříve syrská strana: výstupní razítko (odevzdává se zelená karta, kterou musí každý vyplnit při příjezdu) a následná kontrola výstupního razítka. Potom duty-free shop, kde by se dalo po cestě zpět dobře nakoupit, např. kartón Marlboro za 11 USD. A následující Jordánci,  nejdříve vyskládat zavazadla, pět minut počkat a zase je naskládat nazpět a může se popojet k vízům. To se musí platit v místní měně JOD[džidi], která je zvláště silná, takže za naše EUR a USD dostaneme doslova pár drobných. Vízum stojí 10 JOD (=15 USD), následuje razítko a konečně poslední kontrola razítka a víza a jsme v Jordánsku.
Vše zabralo asi hodinu, a to jsme nečekali žádné fronty, takže je hned jasné, proč ta cesta do Ammánu trvá tak dlouho.
Z hranic do Ammánu už je to kousek, i když dobrých dvacet minut jedeme samotným Ammánem, než konečně dorazíme do cíle. Ovšem nikoliv na nějaký autobusák, ale ke kanceláři společnosti, takže zase nevím kde jsme a taxikáři, poperte se o nás. Kluci chomutovští mají v Ammánu nějaké známé, kterým volají a za kterýma následně dvěma taxíky vyrážíme.
Ammán na první pohled: obrovná změna oproti Sýrii a skok o několik pater. Čisto, pořádek, klid, nové budovy a obchody, k tomu KFC a vše takové jiné, prostě evropské. Jasné, že tohle je hlavní město a že na venkově to bude jinak a více podobné tomu v Sýrii, ale i tak jsem tohle moc nečekal.
Taxikáři nás nejdříve po domluvě s prvním ze známých (Mišo) vezou někam neznámo kam, kde máme sraz. Chlapík studuje myslím v Plzni, umí solidně česky a na to, že nikdy nikoho z nás neviděl, je příjemně přátelský. Následuje dohadování se o hotelu, Jordánci nás vehementně cpou do hotelu Palace za 10 JOD, to se nám zdá docela drahé, takže chceme něco levnějšího. Nakonec ve zmíněném hotelu Palace stejně skončíme, a to za 6 JOD na osobu se snídaní. Máme na pokoji satelit a koupelnu, takže trošku luxus. Osobně by mě vůbec nevadily vedlejší hotýlky za 3 JODy, ale podřídím se většině.
Pokračujem na něco k snědku, většina si dává nějaké varianty mansafu, já chci zkusit něco jiného, takže nakonec skončím u rýže s lilkem a k tomu půlka kuřete. Velmi slušně se přejídám, přece jenom žaludek není zvyklý na velké příděly jídla po celodenním hladovění. Ovšem i přes plný břuch si nemohu odpustit ještě závěrečné sladkosti a mohu se směle odkutálet. Celé to bylo asi za 30 JOdů pro šest osob.
Po večeři musí následovat co?? No přece čaj!! Jdeme do jedné vskutku tradiční čajárny, kde dáváme plno čajíku doplněných vodní dýmkou (nargilé). Dávají fotbal, nejdříve Egypt se Súdánem a pak s Libyí, takže je tu narváno Egypťany s menšinou Súdánců. Obsluha odkudsi vytahuje nespočet židlí, každého usadí a dokonce se vybírá vstupné. No, super atmoška!!
Přišel i druhý Jordánec, který pro změnu studuje lékařskou fakultu v Brně, tak kecáme asi do půl jedný, kdy jsem nucen opustit společnost dříve, páč na mě jde běhavka, která mně střídavě nedá spát celý následující týden.