DAY 2 - DAMASCUS, HOMS, KRAK DES CHEVALIERS, HAMA

Po předcházejícím dosti náročném dni vyspáváme o něco déle, než by bylo třeba, takže až po deváté vyrážíme směr autobusové nádraží Harasta a výměna peněz. Na rozdíl od včerejška je dnes výměna rychlá a bezproblémová, o poznání horší je to s dopravou na autobusák. První mikrobus nás nebere na Harasta, ale pouze na místo, odkud jezdí mikrobusy směr Harasta. Kvůli jazykové bariéře nám to není hned jasné, takže chvíli zmateně poletujeme v zástavbě, než se dopídíme, že musíme sednou na další bus. Tento druhý povoz se zdá být nadějnější, ale nakonec ani s tímhle nedojedem až do cíle – místo na autobusák nás totiž pán veze do čtvrti (či města) jménem Harasta. Do třetice všeho dobrého se nám konečně zadaří, bylo totiž nutné vyslovit kouzelnou formulku Pullman Garaj [po syrsku čti „bolman garáž“], po které je již vše jasné a po hodině a půl jsme konečně tam, kde jsme chtěli být. Před vstupem na nádraží probíhá kontrola zavazadel a dokonce je zde i detekční rám. Ovšem to bychom nemohli být v Sýrii, aby vše nebylo tak trochu jinak. Poslušně pokládáme zavazadla před nudící se vojáky, ti se na nás zdlouha mrknou, zamyslí se  a jasným pokynem ruky nás posílají dál. Něco jako naše zavazadla je naprosto nezajímá a ten detekční rám fungoval patrně naposledy za nebožtíka Hafíze Assáda.
Hafez al-Assad vládl zemi do června roku 2000, kdy 69 letech zemřel. Nástupcem se stal jeho syn Bashir al-Assad. Více  na http://en.wikipedia.org/wiki/Hafez_al-Assad.
Zpoždění způsobené hledáním autobusáku je vyváženo bleskovým nákupem lístků (75 SYPek na osobu) a v podstatě okamžitým odjezdem. Samozřejmostí je zapsání našich pasů do seznamu cestujících, který se odevzdává policii ještě před odjezdem z autobusáku. Přehled a pořádek musí být.
Cesta i s půl hodinovou pauzu v motorestu trvá asi tři hodiny. V Homsu jsou dle LP dva autobusáky, my máme štěstí a jsme vysazeni na tom druhém ve směru na Hamu, odkud jede ihned minibus až přímo ke slavnému křižáckému hradu Krak des Chevaliers. Vstupné je 150/10 SYP, bágly necháváme u vchodu (dle jmenovek na dalších báglech jsou tu i nějací další Češi) a vrháme se na zhruba dvouhodinovou prohlídku dosti rozsáhlého a velmi zachovalého (no, pravda trochu tomu, někde více, někde méně, pomohli) hradu. Některé cestopisy uváděly, že věhlas, který Krak provází, je větší, než kolik si samotný hrad zaslouží. S odstupem času mohu říct, že to možná malinko pravda je, ovšem i přesto hrad jednoznačně stojí za návštěvu a důkladné prozkoumání.
O tom, že nás hrad zaujal, svědčí i to, že vylézáme až o půl páté a částečně jenom proto, že je Ramadán a po čtvrté hodině to obecně bývá se spoji horší. Že nejen bývá, ale i je, se můžeme přesvědčit hned o pár minut později. U hradu sice stojí busík, ale je prázdný, což ani nevadí tolik nám jako prolhanému řidiči a jeho kumpánům. Chlápci tvrdí, že je nás málo (mají pravdu,je), a že se nikam nepojede. Hmm, smrdí to vydíráním na sto honů, tak vysedáme a tvrdíme, že počkáme. Mezitím přijíždí jiný minibus, který na nás cosi gestikuluje, my nasedáme, řidiči se skoro pohádají (aspoň to tak vypadá) a my máme radost, že jsme je pěkně vypekli. Smích nám hořkne, když s podobnou taktikou přichází i tento řidič a tvrdí, že je Ramadán, že už dneska do Homsu nic nejede atd. Aby potvrdil, jaký je kámoš, že nás teda vezme, tak chce nejdříve 250 SYP za jednoho, aby posléze snížil na 100 SYP, což i tak jednoznačně odmítáme. Směsicí francouzštiny a gestikulací naznačujem, že nic platit nebudem a  ať pěkně hledá dál. Evidentně v této situaci nebyl poprvé a přesně věděl, co a jak (na rozdíl od nás), že seshora od hradu už nikdo nepojede. Tak nás povozil a vycukal, až jsme sklapli ušiska a zaplatili oněch vyděračských 100 SYP. Jak se dalo čekat, jenom co jsme vjeli do dolní dědiny, tak hned přistoupilo  šest místňáků , kteří klasicky platili standardní cenu. Když jsem hrdinně zmínil, že by nám měl vrátit část peněz, že nejedem sami, tak se řidič slušně rozčílil a v jednu chvíli vypadal, že by nás nejraděj z busu na místě vykopl.
Naštěstí, jak se ukázalo v následujících dnech, tento prvotřídní hajzl marockého stylu byl mezi syrskými řidiči ojedinělou výjimkou.
K jeho cti sloužilo snad jenom, že nás nevyhodil někde na periférii, ale dovezl poctivě až na autobusák, kde jsme ihned přesedli na minibus do Hamy za již normální cenu, 20 SYP. Cestou míjíme docela slušnou bouračku, patrně pár vteřin starou, o čemž svědčí obrovský  šrumec kolem a zapasovaný chlapík v tom, co z auta zbylo. Není se co divit, styl jízdy místních  a technický stav vozového parku není ideální, na druhou stranu mám dojem, že tu panuje mnohem větší ohleduplnost než u nás.
Minibus z Kraku nás dovezl na nádraží, což neplatí o tomhle, který nás vysazuje na periférii, odkud nám nezbývá nic jiného než si vzít taxi (50 SYP za oba) k místnímu nejproslulejšímu batůžkářskému hotelu Cairo.
Pozn. Abych nekřivdil, minibus zastavil skoro u nádru jak jsme zjistili pozděj a hotel nebyl daleko, takže taxík nebyl potřeba, ale kdo to měl vědět??
Pokoj velmi, velmi super (klima, záchod, sprcha, TV, satelit a čisto) a cena rozumná, po smlouvání 250 SYP na osobu. Oproti Damašku markantní rozdíl.
Po celodenním skoropůstu vyrážíme do ulic kolem sedmé, což není evidentně ten nejlepší čas, neboť právě skončil pro místní půst a všichni jsou pěkně doma na večeři, vše je zavřené a my chodíme jako paka po vylidněném městě. Prodavači ovoce se nás pravděpodobně zželelo, tak nám věnoval žlutý meloun zdarma. To potěší. Doslova davy lidí se vyhrnou a obchody se otevřou až asi o hodinu a půl později. To my už sedíme v pracně nalezeném bufetu, kde si pro začátek pochutnáváme na polívce (naše hrachovka) s chlebíkem a salátkem (+ čaj, to celé za 50 SYP). Petr má velké oči a nestačí mu to, tak si objednává Chicken, a to nevědomky rovnou celé. Přiznám se, že se docela bavím, ale je to hrdina, pomalu ale jistě se prokousává k cíli, až kuře celé sní. Hrdinství ocenil i pan vrchní a to účtem, který činil 300 SYP za kuře, to není ani na Česko úplně málo, natož pak na Sýrii. Za dobrotu se holt platí.
Jako dezert dávám pět kousků různých sladkostí za dosti neuvěřitelnou cenu 15 SYP, Petr kupodivu po kuřeti moc chuť nemá….
Recepční nám sděluje, že na terásce je parta 4 krajanů, tak je jdeme pozdravit a probrat cestovatelské plány. Z party se vyklubou naši spolucestující z letadla, kteří jsou z Chomutova a jsou docela v pohodě. Cestu mají podobnou jako my, jenom itinerář asi tak třikrát nabitější. Kecáme asi do půlnoci a domlouváme se, že třeba možná někdy a někde v Jordánsku…see you later…