DAY 11 – KARAK, PETRA (WADI MUSA)

Z naší nově utvořené cestovatelské šestice se vzbouzím tradičně první, tak je aspoň čas na letmý průzkum okolí a dopsání deníku. Po něčem jako je snídaně ani nepátrám, z důvodu Ramadánu to celkem nemá cenu, krom toho dojídám ještě zásoby, co byly připraveny na kempování u moře. V hotelu se dávám do řeči s chlapíkem na kole, který se má právě k odjezdu a dozvídám se opravdu zajímavé věci. Postarší Němec cestuje sám na kole po Asii a každý rok má v plánu další kousek, letos z Turecka přes Sýrii, Jordánsko až k egyptsko-libyjským hranicím. No, klobouk dolů.
Kluci chomutovští jsou velcí spáči (čímž mě trochu rozčilují:), tak jdeme rozděleni na půlky na dopolední průzkum blízkého hradu. Platím na své expedici asi zatím nejdražší vstupné 1 JOD (na nějaké studentské slevy se zde nehraje) a na dvě hodiny se noříme do útrob hradu Karak. Rozhodně návštěvu doporučuji, zvenku hrad nevypadá nijak extra, ovšem vevnitř docela překvapí. Je zde plno místností, chodeb a zákoutí, které je možné procházet, plus v pravé části muzeum a ještě jakési speciální místnosti, kde je normálně zavřeno, ale kam na požádání pustí.
S Petrem se nám moc nechce čekat na to, až si zbytek spáčů prohlídne hrad, tak se protentokrát dělíme na původní dvě skupiny s cílem v Petře, tzn. vesnici Wadi Musa, u které je skalní město Petra. Když jsme se lidí v hotelu i mimo něj ptali na cestu do Wadi Musa, tak nám každý tvrdil, že je to složité a nic tam nejede. Dokonce v informačním centru tvrdili, že si máme pronajmout auto, jinak není šance. My však víme svoje, autobusák není daleko a odtud už určitě něco naším směrem pojede.
Uvažujeme dvě varianty, buď autobusem do Ma’an a odtud je to už kousek nebo busem do Tafíly, odkud by mělo také něco směrem na Wadi Musa jet. Máme štěstí: zrovna když přicházíme na autobusák, tak odjíždí jeden bus s vyvoláváním, které zní jako “Máán“. Dvě místa se ještě našly a za 2,5 JODu jedem asi dvě hodinky. Dumám, zda je vhodné a přípustné se v autobuse napít, nakonec žízeň vítězí, i když někteří spolucestující mají připomínky. Dle mnoha vysvětlení by se nás, jakožto nemuslimů, neměl Ramadán vůbec týkat, ovšem někdy to funguje trochu jinak. Osobně jsem se s tím setkal tady v autobuse poprvé, ovšem ostatní  s tím měli mnohem více co do činění. Domluvy či naznačení, že dotyčný nemá jíst, pít nebo kouřit, neboť je postní měsíc, byly mnohem častější.
V Ma’an (dle průvodce je to město častých náboženských nepokojů) se ptáme na autobusáku na bus do Petry a každý odpovídá úplně jinak. Nikdo netvrdí, že bus nepojede (kromě taxikářů), ale v otázce času se docela dost rozcházejí. Máme čas, tak nás to moc netrápí, o to více vítáme skupinku studentů místní univerzity, kteří za námi přišli s obvyklým zájmem o procvičení jejich angličtiny. Probíhají klasické plky spolu  výměnou emailů a  telefonů, ovšem  nic nepříjemného, právě naopak.
Za necelou půlhodinku nás již vítá Wadi Musa, vystupujeme na náměstíčku, které se nám zdá tak nejpříhodnější pro další hledání hotelů a hnedle nás odchytává tlouštík z hotelu Valentine Inn, což je, jak se záhy ukazuje, místní hnízdo všech backpackerů. Jsou zde levné dormitory (3 JOD), takže neváháme, zvláště poté, co prohlédneme pokoj. Hostel má, jako všechna zařízení v okolí, zdarma odvoz a svoz turistů k turistickému centru, plus se jako velká výhoda v době Ramadánu, ukazuje nabídka večeří formou bufetu “All you can eat“. Stačí si dostatečně dopředu zaplatit 4 JOD a hody můžou začít.
Ještě za světla se jdeme mrknout k turistickému centru, což je jinými slovy vstup do skalního města a shromaždiště prodavačů suvenýrů. Dovnitř se už bohužel nepouští a i kdyby, bez lístku je to risk a lístky jsou zde neobyčejně drahé: 1 den= 21 JOD, 2 dny= 26 JOD, 3 dny=31 JOD. Nevyužít lístek k celodenní návštěvě, ale jenom k hodině či dvěma, by byl dost drahý špás.
Wadi Musa je, jak máme možnost záhy zjistit, dosti brutální turistické centrum, kde nechybí hotely jako Movenpick nebo Sheraton. Z většiny obchodů se staly rázem supermarkety, doplněné obchody se suvenýry a turistickými restauracemi. Ceny jsou samozřejmě výrazně vyšší, než je tomu kdekoliv jinde. Je to škoda, postupně se tak vesnice a unikátní skalní město Petra výrazně odcizí normálním návštěvním a zůstane pouze lákavou destinací zájezdových autobusů z Egypta a bohatých klientů nadnárodních hotelových řetězců.
Mezitím co jsme trajdali po okolí, dorazil i zbytek výpravy. Většina má dneska objednanou večeři, já vynechávám a jdu se kuknout na internet, hodina za 2 JOD není úplně nejméně, aspoň že rychlost je slušná. Po jídle se vydáváme společně na pivní výpravu, žel neúspěšnou – v hotelu je pivko za 3 JODy a v centru není díky Ramadánu ani kapka. K dispozici je pouze jakási ovocná pivní varianta a to ještě nealko, což, nemusím podotýkat, moc úspěch nemělo. Syrské pivo jsem přece jenom docela ochutnat chtěl, ale jinak se v těchto zemích raději věnuji jiným neřestem, jako je pití přeslazeného čaje nebo pokuřování vodní dýmky.
Přesunovací den zakončujeme velmi plamennou debatou na téma, zda je naše země chudá, zda mají mít všichni v zemi stejný plat, zda ti, co jej nemají, jsou vykořisťováni apod. Nemusím snad podotýkat, že k žádnému zásadnímu závěru jsme nedošli…J

DENNÍ VÝDAJE: 2 JOD Karak Ma’an, 1 JOD Ma’an – Wadi Musa, 2 x 3 JOD ubytko Valentine Inn, 2 JOD 1h na internetu, 0,5 JOD voda