DAY 8 – DEIR, PALMYRA

Ranní ptáče do Palmyry dříve doskáče. Od kluků z Chomutova máme zjištěno, že první bus směr Palmyra(Damašek) jede v sedm ráno. Budík tedy pěkně na šestou a tak akorát na čas klušem s plnou polní  na autobusák. Informace byla správná, jenom ten bus je takový jiný. A cena je taky jiná – 125 SYP, na Sýrii docela dost. Důvod je zřejmý, jedná se o VIP bus s koženými sedadly (spíše křesly) a jenom s třemi řadami sedadel oproti normálním čtyřem. Ještě tu přibyla klimatizace i na okna a tím asi výčet rozdílů končí. S pasy je to tentokrát rychlé, asi si nás jenom odškrtl, že odjíždíme a hned jsme mohli vyrazit.
Za dvě hodinky jsme v Palmyře, zde ještě žádný autobusák nepostavili, takže staví na okraji u Sahara Café a nám nezbývá opět nic jiného než se správně zorientovat  a vyrazit pěšmo směr hotely. Zorientování se nám zrovna moc nedaří, několikrát bloudíme, musíme se ptát místních (Chlapík z obchodu měl podmínku: nejdříve foto a potom vám poradím. Jak řekl, tak se také stalo.) a teprve napotřetí jdeme tím správným směrem na centrum. To není nic jiného než jedna ulice plná turistických hotelů a turistických restaurací. Zdá se již docela po sezóně (hotely jsou prázdné a je tu docela mrtvo), zkoušíme pár tipů z LP, až nakonec zakotvíme v hotelu Baal Shamin, který vede nearabsky vyhlížející zrzavý Arab. Bereme dormitory (což je normální několikalůžkový pokoj, kde jsme sami) za 125 SYP. Myslím, že tohle je patrně to nejlevnější ubytko, co jsem zažil: 2,5 USD je cena, která se bude těžko trumfovat.
A zase to jídlo! Žádný pekařství, nikde nic! Nakonec po vzoru Petra beru trs banánů, které slouží jako taková první pomoc, než konečně najdu bistro, kde si můžu dát sendvič a koupit něco k pití. Ceny jsou zde lehce turisticky nadsazené, voda za 35 SYP a stejně tak sendvič, ovšem není to nic tak hrozného, co by naše peněženka nevydržela.
Petra zase nějak zrazuje zdraví a kondice, tak si jde raděj dáchnout a mně nezbývá nic jiného než vyrazit. Je totiž kolem jedenáctý, začíná se dělat opravdu velmi vedro, ideální čas na to vyrazit mezi rozžhavené ruiny. První dojem:“Hmm, to už jsme viděl v Apamea…“. Nicméně! Druhý dojem: “Super!“ Čím více si vše procházím, tím více se mně tady líbí. Přispívá k tomu také to, že tu jsem prakticky sám, sem tam se zastaví nějaký prodavač na motorce, ale jinak klídek a hlavně žádní důchodci v klimatizovaných autobusech.
Palmyra jako celek je nyní stále zadarmo (nedělám si iluze, do několika let bude celý areál zpoplatněn) s tím, že Belův chrám, mini amfiteátr a arabic castle (Qualat ibn Ma’an) jsou zpoplatněné. Citadelu máme v plánu večer při západu slunce, jdu se tedy mrknout nejdříve na Belův chrám. Jako obvykle se pánům u vstupného můj ISIC příliš nepozdává a jako obvykle mě nakonec pouští pěkně za 10 SYP. Belův chrám je pěkný, hlavně dělá dojem svojí rozlohou a velikostí, ale jestli až zase tak moc stojí za normální vstupné (vzhledem k tomu, jaké nádhery jsou okolo), to si nejsem úplně jist.
I přes aplikaci arabského šátku vedro už začíná být lehce nad mé síly a také jsem dopil všechnu vodu, tak po další hodince bloumání opouštím areál a jdu na pokoj vystřídat Petra. Chci využít siesty k sehnání pohledů (v Sýrii docela problém, kvalita reprodukce je otřesná, mnohem horší, než kdybych si ty pohledy tiskl doma), což zde není moc lehký úkol, naštěstí jeden zdařilý kus nacházím a mohu jej tak rozeslat, jak mně povinnost velí. Pohledy jsou napsány, ale pošta má zavřeno. Na otázku, zda bude dneska pošta ještě otevřena, mě na informacích odpověděli, že možná jo, ale neví kdy.
S dostatečnou zásobou vody vyrážíme na druhou část dnešního průzkumu: zadní část kolonády, hrobky a nakonec kolem šesté na místní citadelu (arabic castle) s hojně vychvalovaným západem slunce nad Palmyrou. Hrobek je tu plno, většina ale už dávno zavřených a zazděných. Původně byl plán, že na hrad pojedeme taxíkem, ale Petr mě překecává, že půjdeme pěšky a musím říct, že jsme rozhodně udělali dobře. Z dálky se to zdálo docela náročný, ale nakonec jsme to vyběhli tak za dvacet minut a to jsme ještě každou chvíli zastavovali na focení. Úžasné scenérie a famózní výhled s prodlužujícími se stíny, na pozadí hrad zalitý zapadajícím syrským sluncem, vepředu majestátní Palmyra a  v dáli oáza. Priceless.
Hrad (citadela, arabic castle nebo Qualat ibn Maan, vstup 75/10 SYP) už takový odvaz zblízka není. Sice krásně položený, ale přece jenom takový jednoduchý hrad, ovšem s parádním výhledem. Společnost nám dělá zájezd Japonců, ti jsou prostě všude. Západ slunce nad Hasankeyfem (viz Turecko 2006) zůstává nepřekonán a asi ještě dlouho zůstane. Pokochat se, vyfotit a honem na večeři, páč půl sedmá už odbyla (může se jíst…).
Jdeme společně s klukama z Chomutova (Petr, Petr, Josef a Libor) do jedné z mnoha turistických restaurací, páč nic moc jiného zde není. Povětšinou dáváme různé varianty místního jídla zvaného mansaf. Na skopové nějak zvlášť chuť nemám, tak volím jistotu v podobě kuřecího. Mansaf je přeloženo takové rizoto s kousky kuřecího masa (bez chuti, dělané nad párou) a k tomu jogurtová omáčka,do které se maso namáčí. Dobré, ale za 250 SYPů to nestojí.
Den zakončujeme v bistru se sendviči nad třemi jordánskými kousky (Philadelhia beer, místní nemají a já tak přicházím o možnost vychutnat si syrské pivo), které jsou překvapivě dobré a silné. Žádná velká pařba se samozřejmě nekoná, máme svoji zodpovědnost!:) Čeká nás ranní vstávání na východ Slunce spolu s focením a v devět odjezd na Damašek, odkud buďto pojedeme rovnou do Ammánu nebo se stavíme do Bosry a do hlavního města Jordánska se dostaneme skokově.