DAY 15 – WADÍ RUM, AQUABA, AMMÁN

Údolí nebo spíše náhorní plošina leží ve výšce přes 1000 m.n.m. a k ránu je to docela znát. Padla rosa a je nečekaně čerstvo. Spíme tak do půl osmé, kdy dostáváme docela slušnou snídani a pak už jenom se sbalit a honem nazpět do vesnice. Měli jsme naspěch, protože  Mohammeda už čekají další ovečky a jejich penízky.  Mohammed se prokázal jako skvělý hostitel, což nám potvrzuje i následnou vskutku velkorysou nabídkou. Dle svých slov nám sjednal super výhodný autobus nazpět do Aquaby za 5 JOD/osoba. To už hraničí s hodně velkou drzostí a chutí vyjádřit to ručně. Kašlem na něj a v celkem osmi lidech (Dylan z Kalifornie a zcestovalý Španěl) jdeme chytit taxi nebo nějaký jiný bus. “Naprosto nečekaně“, tzn. na Mohammedův telefonát, se zpoza rohu vynořuje minibus s tím samým vyděračským Arabem, s kterým jsme jeli sem. Chce po nás 5 JOD/osoba, což nechceme a odmítáme, ale zároveň víme, že žádnou jinou možnost moc nemáme a to chlápek samozřejmě moc dobře věděl taky. Vázáni nedostatkem času nakonec berem odvoz do Aquaby za 3,75 JOD/osoba, což je cena taxíku. Mít více času, tak se necháme za 1 JOD odvézt na křižovatku a odkud by se určo dal nějaký slušný stop do Aquaby chytnout.
DO WADI RUM UŽ NE!! NEVER EVER!!!
Vyděračský styl místních mě tak dožral a znechutil celý výlet, že jsem celkem jednoznačně rozhodnut - Jordánsko už nikdy více. Bylo mně jasné, že nějaké odrbávání a drobné okrádání na úkor turistů bude, ale že to bude horší než v takových místech, jako třeba v Maroku, to mě ani náhodou nenapadlo.
V Aquabě dochází k prvnímu dělení naší výpravy: zůstává Petr, který má v regionu ještě skoro dva týdny k dobru, a my ostatní sedáme do busu směr Ammán (4,5 JOD/osoba). Můj původní plán pro tento den byl, že dojedu do Ammánu, kde chytnu bus ve tři do Damašku. Ovšem hned s prvními kilometry je jasné, že tento plán padá, obstarožní bus orientálního vzhledu jede dosti dýchavičně a krom toho ještě více než půl hodiny trčíme na check-pointu, který ohraničuje ekonomickou zónu kolem Aquaby. Pozvolným tempem jsme v Ammánu až kolem čtvrté a stavíme jako obvykle na autobusáku, který vůbec neznáme a tím pádem nevíme, kde jsme a kam se vydat. Poněkud složitěji se domlouváme s jedním z taxikářů, který nás konec bere za 1 JOD/osoba k nádraží Razhagán, odkud je to již v levným hotelům kousek.
Máme docela naspěch, na šestou jsme totiž domluveni s Mohamedem (co studuje v Brně) na večeři u nich doma. Místo dražšího hotelu Palace bereme levnější Al-Riad za 3 JOD/osoba. Sice pokojíky jsou takové ponuřejší, záchody i sprchy na chodbě, ale na přespání bohatě stačí. Jen tak tak stíháme aspoň sprchu a už volá Mohamed,  že pro nás přijel kámošovým autem a fičíme přes celý Ammán (mimo jiné přes tzv. nový Ammán, který už střední Východ nepřipomíná ani v nejmenším) až k Mohamedovi domů. Bydlí v středně velkém rodinném domě, který je velmi pěkně zařízený, mimo jiné i českým křišťálem.
Jelikož jsme přijeli ještě před setměním, na jídlo je ještě čas, takže krátíme čas zdvořilostní konverzací, mimo jiné i s Mohamedovým otcem, který je nyní v důchodu, ale dříve pracoval jako diplomat a v  roce 1989 byl v Československu. Čekání se vyplatilo, paní domácí nám připravila vskutku velkolepou hostinu. Pastva nejen pro naše oči, ale i pro naše vyhládlé žaludky. Začíná se polévkou, což je vývar s nudlemi, ovšem ne plný talíř jako u nás, ale jenom tak na ochutnání, asi aby bylo místo na další chody. Následuje neskutečně chutná rýže, báječně okořeněná a smíchaná s oříšky, dva druhy masa a zeleninový salát. Na nás všech je vidět, že bychom to nejraději vše snědli, ale žaludky jsou proti, nezvyklé velkým přídělům nyní docela protestují. Jí s námi jenom Mohamed a jeho otec, ženy jsou v druhé místnosti.
Po lukulských hodech se jde zpět do hlavní místnosti, kde následuje čajík, závěrečný dezert a konečně také arabská káva. Ta se podává v maličkatých šálcích, je překvapivě neslazená a pouze s kousky koření jménem bhar. Docela zvláštní chuť, ani sladké, ani slané.
Vykládá se většinou česky, sem  tam anglicky, čas příjemně plyne až asi do desáté, kdy cítíme, že je přece jenom už na čase se odebrat nazpět.
Jdeme opět do naší oblíbené čajárny. Opět běží v TV nějaký fotbal, je docela plno, dáváme nějaké čajíky a mě opět prohání běhavka. Naštěstí záchody jsou zde dobré, i když turecké, na což jsem si již docela zvykl a nevadí mně to.
Zítra poslední den, v plánu mám (možná) Jerash, Bosru a závěrečný nákup v Damašku.

DENNÍ VÝDAJE: 3,75 JOD Wadi Rum – Aquaba, 4,5 JOD Aquaba – Ammán, 1 JOD taxi v Ammánu, 3 JOD ubyto