DAY 5 – LATTAKIA (QUALAT SAL’ADIN, UGARIT A MOŘE)

Vstávat v Sýrii v 5:15? Nesmysl? Stávají se i horší věci. Důležité je, že v dostatečném předstihu stíhám doklusat ještě potemnělým městem na nádraží, kde je oproti městu dosti živo. U okýnka, kde vytuším prodej lístků, si za rozumných 70 SYPů kupuji jízdenku a hned s ní mažu na perón. Tam mě ovšem bdělý strážník nepouští! Čím jsme se provinil? Nemám razítko na druhé straně lístku, což znamená jediné – nejsem zapsán a řádně zaregistrován do knihy pasažérů. Zpátky do o poznání větší fronty, kde mě s připraveným pasem nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a jenom tak pro sebe mumlat něco o přebujelé syrské byrokracii. Napodruhé je již naštěstí vše v pořádku, sice ještě potřebuji pomoc při hledání vagónu a místa (lístek je komplet v arabské hatmatilce), nicméně se daří a může se vyrazit. Jízdenku jsem dostal do druhé třídy a, jak později zjišťuju, dokonce se studentským tarifem, aniž bych cokoliv u zmíněné pokladny žádal. Buď jsou všichni cizinci automaticky za studenty v druhé třídě nebo mně ještě studentský život a prázdná kapsa koukají z očí.
Syrský vlak – přiznám se, že nebýt informací z Internetu, tak mám představu asi jako každý: Jedná o prastaré a oprýskané vagóny sovětské výroby tažené dýchavičnou lokomotivou na uhlí. Je to trochu jinak, alespoň na hlavních tratích, které jsou v řídké syrské železniční síti skoro všechny. Jsou zde nasazeny nové motorové jednotky korejské výroby, takové “motorové pendolino“. Každá souprava je tvořena šesti vagóny, z nichž pouze jeden je druhé třídy, zbylých pět je první třída. Rozdíl je sice minimální, ale i tak většina cestujících jezdí v první třídě. Pro toho, kdo je zvyklý na koženkový luxus, je i syrská druhá třída vlastně třídou první. Podobné je to i s nádražím – samý mramor, všude čisto a uklizeno. Jako už v několika předchozích spiscích z cest se opakuji, jaký rozdíl oproti některým evropským zemím.
Pár minut po rozjezdu začíná steward – no postarší železničář v montérkách – rozdávat bonbóny a následně přijde řada i na kávu nebo čaj, což v době Ramadánu asi nedochází velkého ocenění.
Cesta trvá asi 2,5h a je tím pádem nečekaně rychlejší než autobusem I kdyby to bylo pomalejší, tak komfort a pohodlí železnice je někde jinde než stísněný autobus, a k tomu ten úžasný přejezd hor. Jsem spokojený pasažér. Jak už je skoro zvykem, cestu mi zpříjemňuje někdo z místních, tentokrát je to student university v Aleppu. Anglicky sice tradičně nic moc, ale snaží se. Vyměňujeme si telefonní čísla a já dumám nad tím, jestli bych si pro tyto kontakty s místní omladinou neměl koupit nový mobil, můj sešlý Siemens působí proti nejnovějším Nokiím trochu divně.
V ranní Latakii nemám moc v úmyslu se zdržovat, naopak – potřebuji se pokud možno svižným krokem dostat někam k autobusáku a hlavně najít minibus do Al-Haffa, odkud by to již měl být kousek (6 km) k Salladinovu hradu. Minibusy nejezdí úplně z místa, které uvádí LP, ale z chaotického nádraží u fotbalového stadiónu. Za 45 minut na sedadle smrti (tento výraz při zběsilém předjíždění dostává zcela nový rozměr) a 10 SYPek jsem na místě. Zde vyvstává problém návštěvy Salladinova hradu pro nás batůžkáře. Hrad je od města trochu z ruky, takže je možno buď dusat pěšky nebo si vzít taxi, případně stopnout motorku. Mezičas mám slušný, takže volím vycházku, což, jak se hned ukazuje, není ve vedru žádná selanka. Za necelou půlhodinku jsem sice díky místní zkratce skoro na dosah hradu. Na dosah proto, že sice si můžu hrad pěkně vyfotit, ale jinak mě od něj dělí ještě slušná rokle a následný kvalitní výšlap. Možnosti stopu jsou při prakticky nulové dopravě vyloučené, takže se rozhoduji rychle: pohled z dálky stačí a honem se koupat. Únava dělá svoje, tak nazpět beru motorku (20 SYP) a hnedle minibus, který odjíždí v podstatě okamžitě. Na rozdíl od cesty sem, nyní sedím vzadu vklíněn mezi sedačkami, takže se prakticky nemůžu ani pohnout a docela se koupu ve své vlastní šťávě. Aspoň že bus zastavuje na tom samém autobusáku, vím tedy, kde zhruba jsem, a  tím pádem jsem ušetřen zmatečného pobíhání kolem. Na ulicích totiž ve většině případů chybí jakékoliv popisky a když už jsou, tak často jen v arabštině, jen sem tam i v latince. A spoléhat na pomoc místních? V tomto případě nikoliv, páč jednoduše nikdo z nich neumí číst v mapě a ukázat, kde se právě nacházíš.
Minubusy směr Ras Shamra (Ugarit) mají dle LP odjíždět odkudsi ze zástavby za budovou školy. Jaké je moje překvapení, když tomu tak skutečně je! Cesta trvá asi 20 minut a stojí 5 SYPek. Ugarit (místní název Ras Shamra) je archeologické naleziště kam bych normálně asi nešel (vstup 150/10 SYP), ovšem je zde moře, tak proč ne. Moc požitek z prohlídky v poledním žáru nemám, tak raděj spěchám k tomu vytouženému moři, což není tak úplně jednoduché, páč zde jsou samé oplocené sady nebo vojenský prostor. Nakonec se zdařilo, i když celou dobu jsem měl takový nejasný pocit, že jsem přece jenom v tom vojenském prostoru. Naproti ve vojenském táboře bylo totiž pořád docela čilo, takže jsem čekal návštěvu, naštěstí si mě asi nevšimli, nebo spíše jsem v tom vojenském prostoru nakonec nebyl.
Krásné koupání, nikde nikdo krom pár rybářů, teplá a čistá voda, prostě pohoda a klídek. Tři hodinky uběhnou tím pádem docela rychle, a jelikož chci stihnout vlak o půl šesté, tak honem zpět do vesnice a busem (s tím samým řidičem!) zpět do Lattakie. Jede se asi ve třech, ale i tak platím stejně, pouhých 5 SYPek. Chlapík mě vysadil trochu mimo dění, takže se nejen vlastním přičiněním lehce ztrácím, naštěstí se zase nalézám a vlak o půl šesté tak akorát stíhám. Už zkušeně jdu nejdříve k prvnímu okýnku koupit lístek, potom vedle nechat potvrdit a hurá do vlaku a opět do mojí oblíbené druhé třídy. Situace u nákupu byla tentokrát trochu odlišná, pořád mě nutili 1.třídu a nějak nemohli za pokladnou pochopit, že chci opravdu druhou třídu.  Nešlo ani tak o cenu, 1.třída stojí 130 SYP, ale spíše o to, že jsem v té chvíli měl v peněžence tak akorát na tu druhou třídu. Jo, když někdo mění dolárky jen po částech….
Po obligátních záležitostech jako bonbóny a čajík za mnou přichází takový knírkatý chlapík a dosti lámanou angličtinou mně sděluje, že mám jít za ním do první třídy, že tam je to lepší a že s průvodčím to zařídil. Proč ne, nemám ve zvyku podobné nabídky odmítat, tak poslušně klušu až do prvního vagónu a první třídy. Chlapíci, dětský lékař a ředitel továrny na spodní prádlo, jsou dosti fine, s angličtinou je to sice slabší, ale nějak se domlouváme.
Snad hodinu jedeme v naprostém šeru, páč někde u Lattakie jsou evidentně obrovské lesní požáry – obzor je jedna obrovská výheň s sem tam vyskakujícími plameny. Já jsem z toho docela paf, moji společníci nikoliv, sice jim hoří jedny z mála lesů, co v Sýrii jsou, ale asi na to jsou zvyklí.
Jen co se někdy kolem sedmé (čas jídla v době Ramadánu) vzbudím z poklidného klimbání, jsem ke svému překvapení zahrnut hrozny, banány, broskvemi a horou čerstvých pistácií. Odmítnout se samozřejmě nedá, zvlášť když vidím, jakou z toho mají pánové radost. Děkuji tedy o sto šest a jsem rád, že mohu zažít takovouhle upřímnou lidskou pohostinnost.
V Aleppu jsme na minutu přesně, pánové mně ještě nabízejí odvoz, ale s díky odmítám, rád se do hotelu projdu.
Na večeři nějaké masové koláče, kebab a ovocný džusík. Závěrem internet za 100 SYP/hodina a spát.
Petr kvůli rozbitým brýlím nakonec do Raqqy nejel, ale byl na výletě kolem Aleppa. Původní plán na sraz v Deiru padá, zítra tedy Citadela, súky a bus do Deiru.

DENNÍ VÝDAJE: 70 SYP  vlak Aleppo – Latakia (2x), Lattakia – Al-Haffa 10+10 SYP, 20 SYP motorka, 5+5 SYP minibus Lattakia – Ras Shamra, 35 SYP 2 banány+pití, 25 SYP voda, 150 SYP ubytko, 100 SYP 1h na Internetu,25 SYP ovocný džus