Za hranice všedních dní...Sýrie.

Turecko, červen 2006, tenkrát ještě v blahých a bezstarostných časech studentských, na cestě z Urfy přes Mardin, na cestě, která kopíruje syrskou hranici. Tehdy padl slib, beze svědků, sám pro sebe - do roka jsem zpět a místo koukání do dalekých syrských planin navštívím Sýrii se vším všudy.
Uplynul rok a čtyři měsíce a předsevzetí se i přes různé těžkosti začíná naplňovat: Welcome to Syria!
Konec studentských let má krom svých positivních stránek i negativní. Jednou, která vždy přímo i nepřímo souvisí s cestováním, je náhlý nedostatek volného času a s tím spojená nutnost přece jenom důkladnějšího plánování a organizace cesty. Zkrátka a dobře, cesta do Sýrie po zemi by byla krásná a určitě hodně dlouhá (odhadem tak 60h v dopravních prostředcích), naproti tomu letecky se jedná, v závislosti na přípojích a době čekání, vždy jen o několik hodin. V mém případě byl plán vzhledem k velmi levné letence z Budapešti jasný. Vlakem či busem do města na Dunaji a odtud s Malevem za necelých sedm tisíc i s poplatky. Po týdnu slušného pracovního zápřahu, kdy skoro lituji, že si nějakou dovolenou beru, nastává kýžená hodina a den, půl druhé v pátek 14.9. 2007, kdy vyrážím rychlíkem EC na Budapešť. Bus Studentagency je víc než dvakrát levnější, ovšem s tak špatnými časy odjezdů, že je pro mě prakticky nepoužitelný. I přes mírně zmatečné bloudění, kdy jsem vystoupil z letištního busu na špatném terminálu č.1, mám na budapešťském letišťátku času až přespříliš, odlet je až 23:25, přičemž přílet do Damašku je v ne příliš atraktivní čas, ve 4:10 místního času (o jednu hodinu navíc). Do šesté ranní, kdy jede první bus do centra (zastávka vpravo od východu, 25+25 SYP na osobu), naštěstí čas ubíhá docela rychle, a tak nás Damašek vítá svými liduprázdnými ulicemi a opuštěným nádražím Baramke někdy o půl sedmé ráno. Zmiňuji-li nás, nemyslím tím přirozeně pouze sebe, ale moji maličkost a spolucestovatele Petra. Holt, kamarádkám, jako za starých časů, se nechce a přítelkyni bohužel taky ne.
Z Baramke se celkem bez problémů dostáváme k náměstí Al-Merjeh (náměstí mučedníků), v jehož okolí by měly být cenově přijatelné (=levné) hotely. Vzhledem k brzké hodině probíhají naše návštěvy hotelů následovně: Přijdem, vzbudíme majitele či správce, vyslechnem si cenu, mrknem na pokoje, zkouším smlouvat a odcházíme. Nabízené ceny, které jsou naprosto imunní vůči jakémukoliv smlouvání a to i v prázdném hotelu, jsou mezi 700 - 1000 SYP za dvoulůžák. Zdá se nám to na Sýrii docela hodně, dle cestopisů z minulých let čekáme cenu někde mezi 400 - 600 SYP. Za tuto cenu nakonec berem dosti omšelý pákistánsko - súdánský hotel Ziad za rozumných 500 SYPek za pokoj s tím, že sprcha je za příplatek 50 SYP. Na přespání stačí, žádné breberky na pokoji ani na záchodech nejsou, takže pohoda.
Spánek odkládáme a hned vyrážíme do ulic ranního Damašku, hlavně však směr súk (=trh). Vše se teprve probouzí, takže i slavná Umayyad mosque (Umájovská mešita) je ještě zavřená. Máme za to, že když je Ramadán a není zde co koupit k snědku, tak zajdem dále do křesťanských čtvrtí, kde snad něco najdeme. Touláme se tedy nazdařbůh úzkými a spletitými uličkami, až docela daleko k židovské a zmíněné křesťanské čtvrti, nicméně kromě několika cukráren to s jídlem není moc slavné. Mě zachraňuje poctivý český řízek, Petr se dává na půst, což, jak poznáme další dny, nebude záležitost nijak neobvyklá.
Kolem poledního doškobrtáváme zpět k Umájovské mešitě, kde je již otevřeno a kam nás, bezvěrce, pouští až po zaplacení vstupného ve výši 50 SYP a kam všechny dámy fasují jakousi kápi. Vstupné do mešity je sice docela neobvyklá záležitost, ovšem stojí to za to. Hlavně nádvoří s minarety je úžasný, vše sice trochu kazí davy lidí, ale i tak atmosféra je tu jedinečná. V ceně vstupu je myslím i návštěva Saladinovy hrobky, kterou ale vynecháváme. Místo toho jdeme do nedalekého Azem palace (vstup 150/10 SYP), kde poprvé vychutnávám luxus směšného studentského vstupného. Za 4 Kč se jen tak někam nepodívám. Krásné nádvoří s okolními místnostmi převážně v muzejním duchu. Po Azemu Petr odpadá a jde dospat na hotel, kdežto já se ještě vydávám nazdařbůh damašskými uličkami, nasávám atmosféru a sem tam něco vyfotím. Kousek od hotelu máme slavné nádraží hedžaské dráhy Hejaz station, odkud ještě nedávno vyrážely vlaky do Ammánu a kde je dnes knihkupectví a místo kolejí obrovský kráter pozvolna se plnící odpadky. Nakonec i mě nedostatek spánku a únava dostávají a na hoďku si v hotelu zdřímnu. Za zmínku stojí pozdně odpolední trh na cestě zpátky do hotelu. Jedinečná atmosféra Orientu, kterou tvoří koktejl prodavačů a jejich tovaru, nakupujících a zvířat spolu s všudypřítomným nepořádkem, halasem prodávajících a troubením aut a takovým tím nenapodobitelným arabským smradem. Popsat nejde, nutno zažít. Moje snahy o focení jsou utnuty místními hned ze začátku. Jak spatří fotoaparát, tak se chtějí mermomocí fotit a nejsou spokojeni, dokud neuvidí výsledek na displeji. Jejich pózy jsou povětšinou dosti křečovité a ne moc použitelné, ale aspoň je legrace a udělám jim radost a třeba si i přilepším ve formě nějaké dobroty...I když, tu jsem byl obdarován rozinkami, což mě zase tak úplně nepotěšilo.
Po načerpání energie jdeme pro změnu načerpat i energii do našich peněženek, a to ve formě místních liber, familiárně zvaných SYPky. Na rozdíl od většiny zemí, zde by to měla být radost, páč kurz je k nám více než milostivý a dává nám 40 haléřů 1 SYPku. Tato transakce ovšem v Sýrii není patrně tak úplně jednoduchá jak se zdá, soukromý sektor je v plenkách, a tak výměnu peněz zajišťuje až na malé výjimky Commercional Bank of Syria, jejíž otevírací doba je zhruba od devíti do šesti, což my ale nevíme, takže poletujem po Damašku bez valného výsledku a stále jenom s dolary v kapsách. Tyto marné pokusy nás nakonec posílají všanc místnímu černému trhu a zlodějskému kurzu 48,5 SYP za 1 USD. Při výměně 20 USD tak přicházíme o nějakých 20-30 SYPek, což se dá vzhledem k přepočtu na koruny docela v pohodě přežít.
S příchodem soumraku končí půst a začíná všeobecná žranice, což pro nás mimo jiné znamená, že konečně bude někde otevřeno a můžeme se najíst. Bereme skoro první restauraci s anglicky mluvícím vrchním a anglicky psaným jídelníčkem. Dávám k dobru svoje zkušenosti s anglicky mluvícím personálem v Turecku, a jak se později ukázalo při placení, zde nebyl bohužel příliš velký rozdíl. Co si objednal Petr už přesně nevím, zato já jsem měl Saudi kabseh with chicken, což není nic jiného než rizoto s čtvrtkou kuřete a k tomu hummus a čajík. Celé bratru za 170 SYP, plus na účtu položky jako chleba a voda a snad i vzduch, který jsme vydýchali, neboť jak si jinak vysvětlit účet na 570 SYP za oba? Dost možná to tak opravdu vycházelo, ale to, že se bude platit za vodu a chleba, který třeba v Turecku dávají automaticky a zdarma, jsem nečekal. Dobré pro příště bude také si vyžádat rozepsaný účet, nemyslím, že by nás chtěl někdo vysloveně okrádat, ale nějaké to malé přilepšení na vlastní účet se dá čekat. Tak nebo onak, najedli jsme se velmi luxusně.
Po večeři jsem osobně zralý na hotel, zato Petr ožívá, takže se dělíme. Na hotel mě ovšem hned tak dojít souzeno není, páč mě odchytává místní borec jménem Ali, který si chce povídat anglicky. Dle svého zvyku neodmítám, rád se dozvím nové věci a přitom třeba i přijmu pozvání na čajíky (25 SYP za jeden). Ali tu angličtinu sice chvílemi dosti láme, ale v rámci možností si docela dobře povykládáme. Dostávám pozvání do Aliho vesnice Tel abyad nacházející se u tureckých hranic. Sice slibuji, že přijedu, ale vím moc dobře, že to není moc dobře možné, čas je neúprosný a my toho máme tolik v plánu. Vyměňujeme si čísla, dopít čajík a konečně na kutě.


DENNÍ VÝDAJE:  50 SYP doprava z letiště, 250 SYP ubytko hotel Ziad, 10 SYP Azem Palace, 10 záchodky u Umájovské mešity, 50 SYP vstup do Májovské mešity, 170 SYP večeře, 25 SYP voda.