DAY 7 – DEIR, DURA EUROPOS, MARI, ABU KEMAL

Probouzím se opět docela brzo, přece jenom by byla škoda se jen tak povalovat, tak hned vyrážím do ulic. Chci jednak sehnat něco k snědku na snídani a zbytek dne, kdy se budeme potloukat někde pouští, kde bude sotva nějaká voda, a také bych rád udělal nějaké pěkné fotky probouzejícího se města, jeho obyvatel a veškerého života kolem.
Život v Deiru začíná tak kolem sedmé, některé obchody pomalu otvírají, v jiných jako je obchod s masem, se zrovna chystají…jatka v přímém přenosu. Některá zvířata na svůj ortel ještě čekala, zatímco opodál už probíhalo stahování a porcování. To vše samozřejmě přímo na chodníku, hned vedle kupy zakrvavené ovčí vlny. Exkluzivní podívaná, zajímavá svým podáním, ovšem nikoliv nějak šokující, mám dojem, že do tohohle prostředí to patří. Je mně jasné, že tohle je vděčné téma, zvláště ve striktní hygienou postižené Evropě, takže se snažím pokud možno nenápadně něco zajímavého vyfotit. S mým seťákem a jeho přiblížením to mocka nejde, jedno foto se daří, při druhém jsem prozrazen a vypuzen. I tak je ranní Deir plný zajímavé a roztodivné směsky lidiček – Arabové, Kurdové, uprchlíci z Iráku a další. Na náměstí probíhá patrně každodenní burza práce. Dělníci s lopatami zde posedávají a čekají na svoji příležitost. Zase po mně chce plno lidí, abych je vyfotil, rád vyhovím, zde je vše s úsměvem. Není mě proti mysli jim udělat radost, zvláště když vidím, jak je potěší vidět se na displeji foťáku.
Po devátý jdeme směr menší autobusák, odkud vyjíždí spoje na Abu Kemal, tzn. směr Dura Europos a Mari. Partička Čechů z Chomutova vyrazila dle našeho pana hoteliéra asi už před hodinou, tak jsme docela zvědavi, zda se po cestě někde potkáme. Nejdříve nezbytné zapsání na policejní stanici, nahlásit, kam máme namířeno, a může se vyrazit.  Na mapě se to zdá kousek, ale asi tak to úplně nebude, páč se má jet skoro dvě hodiny a cena je 55 SYP (cena až do Abu Kemal, platí se paušál).
Po kvalitní silnici na Irák! J
Dura Europos je vidět pěkně zdaleka, včetně cedulí, to ale náš řidič ignoruje a vesele to žene kupředu. Zastavuje nakonec až na naše hlasité upozornění, kousek jsme si zajeli, ale není problém, střihneme to zkratkou. Začíná být opravdu solidní vedro a na řadu přichází můj zbrusu nový arabský šátek. Spolu se slunečními brýlemi a značně neumětelským uvázáním to působí asi spíše legračně, ale co, účel světí prostředky. Vstupné 150/10 SYP, nikde nikdo, jen my, několik tisíc let staré pozůstatky města a nedaleká řeka Eufrat. Mohutnost pozůstatků, zvláště pak hradeb a všeho co je blíže řece, mě překvapila, stojí to za projití a prozkoumání. Bohužel to prozkoumání se mně tak úplně nepovedlo, páč jakmile jsem spatřil řeku, neměl jsem na mysli nic jiného než koupačku. Minulý rok padl Tigris, letos je na řadě Eufrat. Dolů k řece je to mezi políčky kousek (docela by mě zajímalo co zde pěstovali, neboť rostlina nebyla podobná ničemu, co běžně znám), ovšem voda na první pohled nic moc, na břehu bahno a (bohužel i zde) plno odpadků. Koupou se tu také tři místní, u kterých jsme vzbudil značnou pozornost, až lehounce nepříjemnou. Domluva v tomhle případě byla už naprosto nemožná, tak jsem aspoň jednoho vyfotil, jak skáče ze zbytků starého mostu, a jinak jsem čekal, až dorazí Petr, páč foťák a všechny peníze bych na břehu nerad nechal bez dozoru. Nemyslím si, že by se něco stalo, ale přece jenom. Borci nás ještě chvíli očumovali u převlíkání, až konečně pochopili, že s náma moc sranda nebude  a konečně vypadli. Bylo to větší pokoupání jak v Tigridu, voda byla příjemně teplá, ovšem proud byl docela silný, a tak jsme tam dlouho nevydrželi. Je to stejně hlavně o pocitu: “Koupu se v Eufratu“.
Nazpět na silnici nás hodili chlapíci z petrolejářské firmy (dle jejich měření je Eufrat čistá řeka, sice bahnitá, ale bez chemikálií), co mají kousek dál jakousi laboratoř, a my se najednou ocitli uprostřed pouště, skrytí pod jediným keřem široko daleko a čekající na stopa do Abu Kemal, páč už tak nějak nemáme co pít a moc se nám nechce Mari takhle bez vody riskovat. V Abu Kemal (poslední město před hranicemi s Irákem, které jsou asi 7 km daleko) jsme dokoupili vody, když nás odchytli prodavači melounů, že máme jít posedět. Tradičně jsme pověděli, že jsme “Čííík“ a tím konverzace de facto skončila. No aspoň, že jsme dostali super meloun a mohli posedět pěkně ve stínu.
Po občerstvení honem na stopa. První pokus se zrovna nezdařil, chytli jsme starý busík, který s náma jel na konec města a zase se vrátil na místo, odkud jsme vyjížděli s tím, že tady je taxi do Mari. Zase ta jazyková bariéra. Ovšem 3 USD se nám platit nechtělo, takže pokus č.2. Ten už je vydařenější, zastavil nám veterinář z Deiru, který nás hodil až přímo ke vstupu. Mari (Tell Hariri) je archeologické naleziště, na kterém se nacházejí pozůstatky města sahajícího až do 5000 BC.
Musím říct, že Mari mě tak, jako Dura Europos neuchvátilo. Má to sice svoji váhu pohybovat se v místech, jehož historie sahá až tak hluboko do historie, ale už mně přece jenom jistá starověká představivost chybí. Je to prostě místo spíše pro archeology a nadšence, i když neříkám, že zde bylo špatně.
Jak tak postáváme a čekáme na silnici směr Deir, až něco pojede, tak Petr vykládá něco o tom, že v pátek po čtvrté hodině odpolední a ještě v době Ramadánu je snad nejhorší čas ke stopování. Aut jezdí málo, minibusy žádné a jsme kousek od Iráku. Čekáme půl hodiny, možná tři čtvrtě (takže úspěch), než nám zastavuje dvojka Arabů ve sněhobílém (jsme čtyři v kabině pro dva, vládne dost šílená konverzace, ale hlavně si vyměňujeme čísla mobilů – je jasné, že nikdy se volat nebude, ale je to místní specialitka. Asi se potom chlubí, kolik mají čísel na různé cizince, nevím). Borci bohužel nejedou až do Deiru, přesedáme tedy někde na půl cesty do prvního minibusu, který nás kousek veze do další dědiny, odkud by už měl jet bus přímo tam, kam chceme. Cestou potkáváme snad prvního Syřana, který umí výborně anglicky, je to místní učitel angličtiny (jak jinak), skvěle se s ním vykládá, konečně máme možnost se více dozvědět nejen o běžných věcech, které hýbou Sýrií, ale i např. to, jak je to zde v otázce kluci versus holky, svatba, Ramadán a další. Chlapík nám automaticky i přes náš odpor platil cestu a ještě jsme obdrželi pozvání na další den na večeři, což jsme museli s lítostí odmítnout, páč budeme tou dobou už někde v Palmyře.
Tohle je nevýhoda cestování, které má svůj itinerář a jehož dny jsou pevně určeny. Mít více času, tak určitě zůstanem, přes den uděláme nějaké další výlety a večer přijmeme pozvání na večeři.
O večeři si můžeme opět nechat jenom zdát, po sedmé není nikde ani noha a já už docela šilhám hlady. Čekat na devátou a pozdější hodinu se mně a mému žaludku nechce, beru zavděk sladkým lístkovým pečivem a žlutým melounem (25 SYP). Brzo spát, vstáváme na šestou a jede se směr Palmyra (Tadmor).

DENNÍ VÝDAJE: 55 SYP bus směr Dura Europos, 10 SYP Dura Europos, 20 Syp Mari, 2 vody  a džus – 80 SYP, 200 SYP ubytko, 25 SYP meloun, 40 SYP sladké koláčky