DAY 16 – AMMÁN, AR RAMTHA, BOSRA, DAMASCUS

Na Damašek! Nic jiného mně dneska už ani nezbývá, když letenky jsou vystaveny na 04:10 syrského času příštího dne. Poslední den na tripu…
Abychom se vyhnuli zbytečnému utrácení za taxi, tak jdeme na autobusové nádraží Abdalí pěkně pěšky. Dle mapy by to mělo být docela blízko. Pravda za čtvrt hodinky jsme na místě, ovšem je tu nějak pusto a prázdno, tudíž je hned jasné, že odtud asi nic moc nepojede. Nezbývá nic jiného, než se spolehnout na taxikáře, kteří nám tvrdí, že busy na sever jedou z nově vybudovaného nádraží na periférii Tarabur (??). Raděj si tuhle informaci ještě potvrzuji v saudské autobusové kanceláři a můžeme za 2 JODy na všechny vyjet. Nádraží není v LP a dojít by se sem moc nedalo, je to hodně daleko.
Kluci chomutovští mají namířeno Jerashe, já bych to asi již nestihl, takže mám v plánu jet přímo k hranicím do města Ar-Ramtha. Ve spěchu se loučíme s tím, že pokud se zadaří, tak se večer ještě uvidíme na čajíku v Damašku. Do Ar-Ramtha možná také nějaké autobusy jezdí, ovšem na autobusáku jsou pouze bílé servisní taxi za 1,5 JOD/osoba. Taxi jezdí docela pravidelně, stačí, aby sešly čtyři osoby a může se vyjet. Pokud by bylo lidí míň, tak by cena za osobu byla vyšší. Jordánská studentka jedoucí na universitu u Jerashe mně potvrzuje, že z Ar Ramtha by měly jet taxi až do Sýrie. Kdyby nic, tak vždy se dá stopovat. Taxi zde jsou, na rozdíl od cestujících. Dobře tři čtvrtě hodiny čekám sám, než dojdou další dva a může se vyjet. Normální cena je 2,5 JOD/osoba, v autě jsme jenom tři, takže každý doplácíme 0,5 JODu, aby se mohlo vyrazit. Ramtha je kousínek od hranic, dostopovat by tedy nebyl problém, spíše by byl obtížnější zdolat území nikoho, kde by mě rozhodně jenom tak s batohem pochodovat nenechali.
Přechod je o hodně menší než ten na dálnici, zdá se, že tudy jezdí jenom taxíky. Pasažéři jednoho z nich si dávají docela slušně do těla, až je musí rozdělit policie. Stylový odjezd z Jordánska. Přechod hranic v taxíku je mnohem rychlejší než autobusem, nikde žádná fronta, a taxikář ví přesně, kde co a jak, takže jde vše rychleji a celé jsme to projeli tak za půl hodinky. Ještě v Jordánsku jsem vyměnil poslední jordánské dináry na syrské libry, kurz sice ne úplně výhodný, ovšem pořád asi lepší než na hranicích.
WELCOME TO SYRIA!!!
Der’a je již klasická (hluk, zmatek, nepořádek) Sýrie, jsem docela rád, že jsem domaJ. Taxikář mě hodil až na autobusák, takže akorát přeskakuji na minibus do Bosry. Cena 15 SYP, jízda asi ½ hodiny. Školáci sedící za mnou celou cestu trénují větu „We would like to have a conversation with you“, k jejich smůle vystupují dříve, než se odhodlají k finálnímu přednesu.
Vystupuji u brány Bal al-Hawa ústící do starého města, které je charakteristické tím, že je celé vystavěno z černého kamene (basalt). Z bývalé kolonády a okolních stavení toho již moc nezbylo, patrně moc lidí už zde ani nebydlí, ovšem procházka je to velmi příjemná. Snažím se jít směrem amfiteátr, ale lehce se ztrácím, takže k divadlu jdu z druhé strany od Birket al-Haj, což je již nefunkční nádrž (rozměr tak 150 x 150m), sloužící k očistě pro poutníky do Mekky. Jako obvykle mně dělá radost naprostá absence turistů, stejně jako patrně poslední sleva (vstup 150/10 SYP) na můj již brzo neplatný ISIC. Divadlo (postavené ve 2.století AD) je na  rozdíl od většiny amfiteátrů postaveno na planině, nikoliv do svahu, jako je většina takových staveb, a vešlo se sem údajně až 15000 návštěvníků. Stejně jako stará čtvrť je i divadlo postaveno z černého kamene, který dodává na působivosti a monumentálnosti celému komplexu. Jeviště je lemováno korintskými sloupy, které jsou světlejší a tudíž je na nich rekonstrukce přece jenom hodně vidět.
Do Damašku mám v plánu jet přímým autobusem z Bosry. Plán je hezká věc, realita je ovšem jiná. Tam, kde měla být autobusová kancelář, je zavřeno a nevypadá to zde celkově vůbec moc živě. Věc nevídaná: začíná pršet! Čekal bych všechno, ale tohle…? Nejdřív to vypadalo, že se z východu žene písečná bouře a nakonec místo písku slušný slejvák. Na autobus do Damašku se evidentně nemá cenu moc spoléhat, volím raději jistotu a návrat zpět do Der’a odkud vím, že jede mnohem více autobusů kýženým směrem. Je to myslím v každém směru výhodnější varianta, cenově i finančně to bude nastejno a frekvence busů do Der’a rozhodně vyšší. Minibuskem nazpět jedem jenom ve dvou, tak jsem zvědav na cenu, nakonec platím zase jenom 15 SYP a opět proklínám řidiče z Jordánska! Předpoklad se potvrdil, v Der’a ihned přesedám na bus do Damašku. Čím větší rachotina, tím výkonnější  a silnější klimatizace. Je to hodně i na mé poměry, zavřít nebo ztlumit to samozřejmě nejde, takže solidně promrzám. Před Damaškem jsme vjeli do bouře, která mě pokropila v Bosře. Že na to místní nejsou moc zvyklí, bylo vidět hned na první pohled, docházelo i ke značně komickým situacím, kdy si řidič dodávky za jízdy sám stíral okna jakýmsi zbytkem, co byl kdysi stěrač.
Většina cestujících vystupuje nečekaně na jedné z damašských křižovatek, ovšem já vytrvávám (hlavně z důvodu, že nikdo okolo neumí anglicky, aby mně řekl, kde jsme a zda je dobré teď vystoupit) a jedu na (mně již známé) nádraží “As-Samariya“. Nazpět do centra jedou patrně všechny minibusy, takže do jednoho z nich nastupuji (za 5 SYP) a cestou se snažím nějak zorientovat, abych se náhodou nedostal někam, kam nechci. Mám totiž docela naspěch (mimořádně to není běhavkou), páč kolo šesté zavírají banky, kde se dají rozumně vyměnit peníze, a já jsem momentálně naprosto bez hotovosti. Banku sice stíhám těsně před šestou, ovšem pospávající strážník u vchodu je jasným znamením, že dneska už padla. Přemítám, jak s penězi dál: buď hledat někde směnárnu  nebo vybrat z bankomatu. Vzhledem k všeobecné absenci normálních směnáren (nepočítám černý trh) volím ne úplně šťastně druhou variantu, a tou je výběr z bankomatu. Krom toho, že zde není moc směnáren (prakticky žádné), jsou ještě možná trochu problémem (na černém trhu) eura, které mně např. v Petře vůbec nechtěli vyměnit.
Posledních pár hodin v Sýrii. Dávám jídlo v jedné z restaurací kolem náměstí Mučedníků (Al-Merjeh), cena 270 SYP je samozřejmě vyšší, ale proč se nerozšoupnout, když už brzy odjíždím. Dal jsem si výborně masíčko na špejli, k tomu hummus, salát a čajík. Súk mě opět trochu zklamává, jsou zde samé cetky a nic, co by mě nějak zaujalo, že bych to koupil domů. Dokonce se i proti svým zvyklostem nechávám zavléct do postranních turistických kšeftů, kde by se dal možná koupit dobrý šátek z hedvábí nebo koberec, ale ne to, co by zde já rád koupil. Když ne nákupy, tak aspoň místní mňamky: třeba ovocný dusík za 35 SYP nebo velmi luxusní zmrzlina obalená v pistáciových oříšcích za 60 SYP. Zkouším koupit aspoň nějakou hudbu v MP3 (nic jiného zde ani není, pojem originální CD sem ještě nedorazil….to, že jsem nekoupil MP3, ale prakticky nepoužitelné VCD, jsem zjistil až doma) a kilo čerstvých pistácií. Prakticky už za tmy dávám asi už úplně poslední čajový relax, vychutnávám  přeslazený čajík a arabský ruch kolem. Takhle se podniká: chlapík má v rohu trávníku malý plynový vařič, na kterém vaří čajík a ten servíruje kolem. Zájem docela je, já sám dávám dva kousky.
Čas se pomalu, ale jistě nachyluje. Jelikož nevím, kdy a dokdy jezdí autobusy z Baramke na letiště, jdu raději na jistotu někdy kolem desáté. Obavy byly zbytečné, bus prý jezdí každou hodinu po celou noc. Když mám najednou ještě plno času, tak chci najít nějakou čajovnu, kde by se dalo sedět, pít čaj a psát deník. Bohužel v okolí nic nenalézám, tak ještě místo čaje kupuji snad kilo cukrovinek (za 100 SYP) a poté již dávám sbohem Damašku.
Na letišti je výrazně živěji než při našem příjezdu ve čtyři ráno. I tak to zde vypadá jako na nějakém větším autobusáku, plno čekající lidí a poněkud sešlá architektura. Na letišti mám nejméně 4h čekačky, kterou mně naštěstí zčásti zpříjemňuje ukecaný pákistánský obchodník. Umí výborně anglicky, takže to rychle ubíhá.
Stejně jako Jordánci, kteří nezapomenou okořenit odjezd ze země odjezdovou taxou ve výší 5 JOD, tak i Sýrie pamatuje na ty, kteří odjíždějí, a to taxou ve výši 200 SYP. Stále ale velká pohoda oproti místním, kteří mají odletovou taxu mnohonásobně vyšší.
Let z Budapešti má  zpoždění, tudíž ještě docela hodně dlouho čekáme v odbavovací hotelu před samotným vstupem do letadla. Nakonec však letíme docela včas, bageta je zase ta samá, letadlo po startu docela poskakuje, usínám a probouzím se až nad Budapeští.
Ranním autobusem na Kobanya-Kispest, přestup na metro na Nepligét Bus Station, chvíle zevlování a hledání vskutku dobré ukryté zastávky SA a domů…

DENNÍ VÝDAJE: 1,5 JOD service taxi Ammán – Ar Ramtha, 3 JOD taxi Ar Ramtha – Deraa, 5 JOD departure tax, 1 JOD voda+sušenky, 15+15 SYP tam a zpět Dera – Bosra, 10 SYP vstup Bosra, 50 SYP Bosra – Damascus, 5 SYP bus Damascus, 270 SYP večeře, 35 SYP džusík, 60 SYP 2 x čaj, 100 SYP cukrovinky, 200 SYP pistácie, 200 SYP CD, 200 SYP odletová taxa.

Výlet skončil…i přes některé těžkosti a jisté nepochopení kamže to vlastně jedu, jsem velmi rád, že jsem měl tu možnost proniknout za hranice všedních dní a čas navštívit země jako jsou Sýrie a Jordánsko. Obě země a hlavně Sýrie, by si zasloužily mnohem více času než jenom šestnáct dní. I tak si myslím, že jsem měl velmi dobrou možnost procestovat, poznat a zachytit atmosféru Středního východu, poznat plno příjemných a pohostinných lidí, navštívit úžasná města a místa, jejichž stáří sahá hluboko do historie a zažít něco úžasného. Cestování zde mohu jenom doporučit, krom starých měst, památek (s minimem turistů) a neopakovatelných scenérií je zde i velmi příjemně levno, doprava funguje všude, ubytování není problém kdekoliv a kdykoliv.